Jdi na obsah Jdi na menu
 


Buď šťastný

1. 2. 2011

Biblické texty:
Ž 15; Mi 6,1-8; 1K 1,18-3

Hlavní text pro kázání:

Matouš 5, 1-12 (ČEP):

1Když spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. 2Tu otevřel ústa a učil je:

3„Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.

4Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.

5Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.

6Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.

7Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.

8Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.

9Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.

10Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.

11Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně.

12Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.



Asi znáte anglickou píseň Don´t worry, be happy. Má hodně vtíravou melodii a zajímavá slova. V mnoha doporučeních tam zní: „Ať se děje cokoliv, buď šťastný! Nedělej si starosti! Buď „happy“!! Když budeš smutný, bude to dvojnásobné trápení.“ Není to špatná zpráva, zvlášť pro katastrofické typy lidí, je v tom dost pravdy, ale!! Kde vzít pocit štěstí? Jak se k němu přinutit? Jak to udělat, abych byl šťastný!? To tam není.

Dnes máme před sebou text začátku Kázání na hoře, kde nás Pán Ježíš nevybízí, abychom byli „happy“. On prostě konstatuje, že šťastní jsou ti a ti.

Kázání na hoře jsme tu dlouho probírali na biblických hodinách a beru to ještě v Horšovském Týně. Měli jsme to na Poušti a kázal jsem tu na tento text před šesti lety.

Zmíním víc než jen pár slov úvodem:

Komu je toto Ježíšovo slovo určeno? Podle Mt 5,1 učedníkům. Podle Mt 7,28+29 zástupům. Je to jakýsi etický souhrn Ježíšova učení? Někdo říkal, že v kázání na hoře je základ sociálního evangelia: jsou tam prý principy, které máme žít. Když budeme aplikovat ve svých životech Kázání na hoře, bude nám dobře. Budeme mít Boží království tady na zemi. Pak přišly dvě světové války, holokaust a tato teorie vzala za své.

Zastánci sociálního evangelia přehlédli dvě zásadní skutečnosti:

· přehlédli blahoslavenství

· přehlédli (a to nechápu, jak) skutečnost, že žádnému člověku se nemůže podařit žít podle Kázání na hoře jen tak, sám od sebe.

Jiní si myslí (či mysleli), že Kázání na hoře rozvíjí Mojžíšův Zákon. To už stojí za úvahu; Pán Ježíš dobře rozuměl podstatě Mojžíšova zákona. Jenže to nejde dohromady s blahoslavenstvími.

Jsou i jiné teorie, ale těmi vás nebudu zatěžovat, protože nejsou, podle seriózních vykladačů, správné.

Jsme dnes v trochu obtížné situaci, protože dokážeme mít před svými vnitřními zraky sotva tak ten dvanáctiveršový úvod, nikoliv celé tři kapitoly, ve kterých je u Matouše napsáno.

Reálnému praktikovi se jeví toto kázání jako krásná teorie. („Hezké, kdyby to bylo možné“)

Kázání na hoře je na jedné straně velikou výzvou a na druhé straně realitou Božího království tady na zemi. Při pohledu zvenčí je obrovskou výzvou pro odpovědně uvažující lidi, kteří musí dřív nebo později zjistit, že nemají na to, aby tyto Ježíšovy výzvy naplnili. Kázání na hoře je o poměrech v Božím království tady na zemi. Pán Ježíš, podle své zásady, nejen o těchto principech kázal, ale on i umřel kvůli tomu, abychom je mohli naplnit. Zkráceně se dá říct, že je to vlastně cesta posvěcení, život posvěcení. Člověk se musí nejen narodit do nového života (znovuzrození), ale nechat si přetvářet svůj život Boží mocí, které dá v životě prostor.

Pán Ježíš říká, že křesťan je jediný, koho je možné označit za blahoslaveného – šťastného. To je docela fundamentální výrok, že? Kdosi prý řekl, že křesťan je jediný, komu je možné blahopřát, komu je možno závidět.

Dnes se chci s vámi zaměřit na verš sedmý, tedy na páté blahoslavenství (blahoslavení milosrdní). Ale pozor: tvrdím, že jednotlivá blahoslavenství jsou jako „schůdky“ (kroky), které nejde přeskočit. Mají svou logiku!! A odvíjejí se právě od prvního blahoslavenství.

Pokud jsme tedy chudí duchem, plačící, tiší, toužící až hladovějící po spravedlnosti, dostáváme se k milosrdenství.

Krásně můžeme vyjít z biblického místa Mi 6,8: „Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“ Je tu prorocké slovo, kde jsou v bezprostřední blízkosti právo, milosrdenství a Boží blízkost člověku. Prorok říká, že je „to dobré“. Vše, co je v Božích očích dobré, přináší také dlouhodobě člověku radost, pokoj a štěstí, blaženost. Výsledek je, že je člověk „happy“.


Předchozí čtyři blahoslavenství mají především co do činění s formováním naší osobnosti především ve vztahu k Bohu. Opět připomínám vývoj blahoslavenství, jak je Pán Ježíš seřadil. Začíná to vědomím, kdo jsem, pokračuje pláčem nad hříchem svým a jakýmkoliv jiným, od toho se odvíjí naše tichost a i žízeň a hlad po spravedlnosti. Žádné blahoslavenství nelze vytrhnout z kontextu. Je to formování naší (vnitřní) osobnosti a musí se projevit ve vztahu k našemu okolí. A vztah k našemu okolí začíná milosrdenstvím.

Vůči komu se má křesťanovo milosrdenství projevovat? Pán Ježíš to neurčuje. Ani Bůh není, podle mého soudu, milosrdný jen k někomu a jen někdy. Milosrdenství Pán Ježíš vykládá a ukazuje v podobenstvích: o milosrdném Samařanu a o nemilosrdném služebníku.

Malý exkurz: Blahoslavenství nám ukazují základní pravdy o křesťanu. Základní důraz evangelia spočívá nikoliv na tom, co děláme, ale čím jsme. Evangelium klade důraz především na naše postoje. V první řadě tedy jde o to, čím jsme, potom teprve, co děláme. Jde o křesťanovu dispozici. Dřív, než začne křesťan něco dělat, musí něčím být. To je fundamentální. Postoj je důležitější než jednání. Být křesťan = mít určitý charakter bez ohledu na typ naší osobnosti. Často se myslí, že Nová smlouva od nás žádá, abychom se snažili žít jako křesťané. Ne!! My jsme křesťané, a naše jednání má původ v této skutečnosti. Nečeká se od nás, že budeme řídit naše křesťanství, ale naopak, že ono bude řídit nás. Chybný předpoklad je: „Abychom skutečně byli křesťané, je třeba si osvojit křesťanské učení a pak ho aplikovat.“ Ne!! Křesťanství řídí mne! Musím být ovládaný pravdou, neboť jsem se stal křesťanem zásahem Ducha svatého. Ap. Pavel píše: „…nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ Ga 2,20 Nemusíme ze sebe „dělat“ křesťany. Křesťana řídí Duch Boží. Nemůžeme číst blahoslavenství a nedojít k tomuto závěru. Naše křesťanství není „karosérie“; je to podstata našich osobností, tedy „motor“ našeho života. Blahoslavenství nám ukazují, že jak žijeme svůj denní život, takoví jsme. Proto Nová smlouva mluví o novém rodu, novém stvoření, o přijetí nové přirozenosti. Je to cosi, co ovládá lidské myšlenky, světový názor, představivost → a tím i činy člověka.

Takže legální otázka je: jsme milosrdní? Pán Ježíš říká, že milosrdný je šťastný.

Co není milosrdenství? Nevidět věci v pravém světle; mhouřit nebo zavírat jedno oko nebo obě nad nespravedlností, nad nějakou „lumpárnou“. Je v tom nebezpečí, že ztratíme absolutní hodnoty. Není to bezstarostné dívání se na porušování práva! (A právě zde má místo verš z Micheáše: spravedlnost + milosrdenství + Boží blízkost = to pro mě chce Hospodin!!)

Co je milosrdenství? Jaký je rozdíl mezi milostí a milosrdenstvím? (Richard Lenski): „Podstatné jméno eleos (milosrdenství) … se vždy týká bolesti, ubohosti a bídy, které jsou následkem hříchu. Charis (milost) má vždy co činit se samotným hříchem a vinou. Prvé přináší úlevu, druhé odpuštění; prvé pečuje, uzdravuje, pomáhá, druhé očišťuje a obnovuje.“ Jinými slovy: milost se dívá na hřích jako celek, milosrdenství hledí především na hrozné následky hříchu. Milosrdenství = lítost + touha odstranit utrpení (milosrdenství = lítost + akce).

Test: dostal jsem se do výhodné pozice vůči někomu, kdo se proti mně provinil; jaký postoj zaujmu vůči této osobě? Je ve mně tendence: „Teď ho mám v hrsti a budu naprosto a důsledně spravedlivý!“ (To je pravý opak milosrdenství.)

Dokonalý příklad milosrdenství vidíme v poslání Božího Syna na svět. Člověk hynul, protože porušil Boží zákon, ale Pán Bůh ke své lítosti přidal akci. Vyjádřil to Zacharjáš, otec Jana Křtitele: Lk 1,67-79, v.78a!!

„…neboť oni dojdou milosrdenství.“ Jak to chápeme?

1. Já jsem milosrdný k jiným, Bůh bude milosrdný ke mně. Já odpustím, Bůh mi odpustí. Podmínkou, abych dostal odpuštěno, je, abych odpouštěl jiným, že? Podobně je to v modlitbě Páně:..jako i my odpouštíme našim viníkům.. . Podobně je to v podobenství o nemilosrdném služebníku – Mt 18,23nn, zvl. v. 33.

Kdybychom měli být posuzováni podle těchto podmínek, komu by bylo odpuštěno? Takové uvažování by nám zřejmě zabránilo vejít do Božího království. Dovedeš si představit, co by bylo, kdyby k tobě byl Pán Bůh milosrdný, jako ty jsi milosrdný k druhým lidem?

2. Kde je v tomto případě učení o milosti? Např. Ef 2,4+5 „Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni!“. Kdy je nám skutečně odpuštěno? Když skutečně litujeme. Lítost, to je i vědomí, že nezasluhuji nic jiného, než trest. Když Bůh odpustí, pak jen z lásky, milosti a milosrdenství. Z toho, co jsem řekl o jednotlivých krocích blahoslavenství také vyplývá, že můj postoj k sobě samému se mění a tím i postoj k bližním. Dívám se na ně okem křesťana. Vidím za mnohými, jak otročí Satanu. To je ta skutečnost nového života, která dělá rozdíl mezi hříšníkem a hříchem. To je ta skutečnost křesťanova milosrdenství. Pokud křesťan nemá ducha odpuštění, nemůže mu být také odpuštěno.

Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. Protože už dostali milosrdenství, i oni jsou milosrdní.

V „onen den“ budeme potřebovat milosrdenství nejvíc.

Pokud nejsem milosrdný, nikdy jsem nepochopil, co je milost a milosrdenství Boží.

Amen.

                                                                                                                                          Zdeněk Eberle


Slovo vyslání: "Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství (Mt 5,7)."

Požehnání: "Bůh trpělivosti a povzbuzení ať vám dá, abyste jedni i druzí stejně smýšleli po příkladu Krista Ježíše, a tak svorně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista (Ř 15,5-6)."
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář